Cíl: Chýnovská jeskyně
Kdy: 7. 6. 2024
Účastníci: Mgr. Roman Věžník, Mgr. Vladimír Rafaj, Mgr. Adéla Navrátilová, Edita Doláková, Daniela Kondášová
Dne 7.6. jsem se rozhodli podniknout v dnešní době odvážný krok – vzít bandu sedmáků na výlet na kolech. Sraz byl v 7.45 na táborském předměstí Měšice. Pár odvážlivců se sešlo již na vlakovém nádraží a společně se prodrali auty ucpaným městem. Paní asistentky Doláková a Kondášová přijely na místo srazu autem a po celou dobu výletu nám poskytovaly podporu v podobě milých úsměvů a odvozu batohů se svačinami, abychom se s nimi nemuseli tahat na kolech. Hned po výjezdu jsme řešili problém s tkaničkou u boty a asi po 7 minutách už jsme získali trofej v podobě odřeného kolene. Po trochu hektickém začátku však cesta probíhala velmi plynule a pohodově…do prvního většího kopce. Ale i ten jsme v potu tváře zdolali a odměnou nám byl nejen krásný výhled na oblohu bez mráčku, ale i rychlý sešup z kopce dolů. V jedné z poboček koncernu Coop si někteří žáci doplnili zásoby energie, avšak cíl byl již v dohlednu a my se s velkým předstihem, se všemi končetinami a s plnými dušemi, dostali na území Chýnovské jeskyně. Kafíčko, svačina, zmrzlina a stín nás nabyly novou sílou a po chladivé prohlídce jeskyní jsme se vydali na cestu zpět. Ale co to, proč nejedeme normálně po silnici? Tak přece nebudeme padavky, ne? Zkrátili jsme si cestu přes posekanou louku, která se sice pro některá kola stala osudnou, odneslo to pár řetězů, ale nakonec i tato kola překonala mostík přes potůček a po příjemné polní cestě lemované rozkvetlou alejí jsme vyjeli kousek před Chýnovem. V tomto městě jsme si nechali pár minut na oběd, po kterém jsme chtěli navštívit místní koupaliště. To nám ale překazilo plány, neboť se v něm nenacházela ani kapka vody. I když, kapka tam někde možná byla, ale z blížících se černých mraků. Tak honem pryč, co nejrychleji se schovat v lese, kdyby náhodou opravdu začalo pršet. Další cesta už nevedla tolik po silnici než cesta k jeskyním, našli jsme několik stezek v lesích a mezi poli a když jsme přijeli do Zárybničné Lhoty, vykouklo na nás sluníčko a příjemný Knížecí rybník, a my mohli zchladit svá vyprahlá těla v jeho vodách. Sice se musel ošetřit nějaký odřený palec, ale jinak jsme si to dost užili. Posledních pár kilometrů už nebylo nijak dramatických a zpět na původní místo srazu jsme dojeli všichni. Nakonec jsme ošetřili ještě stržený strup, ale v konečném součtu: všechny nohy, kola i hlavy dorazily v pořádku 🙂