Sjíždění řeky Lužnice, jež se konalo ve dnech 12. – 14. 6., nemohlo proběhnout hladčeji. Teda jako vlastně asi mohlo, ale i přesto to bylo famózní. Zkušený a sehraný tým učitelů Svoboda-Čulíková-Pavliš si natolik věřil, že s sebou přibral začátečníka Navrátilovou, aby jim pomohla krotit divou zvěř v podání výběru devátých tříd. Ne že by pomoc úplně potřebovali, ale čím víc hlasivek na okřikování dětí, tím líp. Nalodili jsme se v kempu Soukeník u Sezimova Ústí. Ze začátku to vypadlo, že děti jsou přirození talenti a kormidlování jim nebude dělat problém. Většina z nich vyrazila od startu rychlostí blesku. Postupem času se ale ukázalo, že pár šťastlivců spíše odnesl proud a základy kormidlování kánoe si budou přece jen muset osvojit. Ale nebyli by to odchovanci ZŠ Mikuláše z Husi, aby už po obědě všichni bravurně nekormidlovali. Na konci trasy se ukázalo, že kormidlování nebude hlavní úskalí dne. Jez Benešův mlýn byl k nám milosrdný a utopil pouze jednu loď. Což ale cvičná peřej před Harrachovkou, ta už měla více obětí. Naštěstí přispěchali v obou případech na pomoc stateční svalnatí mladí hoši, někteří dokonce nepatřící k naší skupině a všechny lodě bezpečně, i když trochu mokře, dorazily na místo přespání – do kempu Harrachovka. Druhý den nás čekal úsek Harrachovka – základna Stavorek. Obloha byla jasná a bez mráčku, vypadalo to na slunceplný den. Nadšení trvalo tak dvě hodinky, než se začaly objevovat první mračna. Pár lodí se zase obrátilo vzhůru nohama, avšak zkušenosti z předchozího dne a silní deváťáci vždy pomohli obrátit vše na hladinu. V Příběnicích jsme se osvěžili rajskou omáčkou, knedlíkem, masovými koulemi a malinovkou a s plnými bříšky jsme nasedli do lodí …abychom pouze dopluli na druhý břeh od nástupu. Zde jsme se schovali pod stromy před prudkým lijákem, který musel zvýšit hladinu řeky alespoň o 2 cm. Všechno zlé je k něčemu dobré, a tak i tento deštík přinesl čistý vzduch a lepší tlak a poslední úsek řeky se jel báječně. V kempu jsme ocenili rovné prostranství pro stany, kterého se nám na Harrachovce nedostávalo. V okolních lesích jsme dokonce našli nějaké suché dřevo, a tak jsme čas pozdních večerních hodin strávili v úzkém kruhu kolem romanticky plápolajícího ohně. Třetí den se vlekl stejně nudně, jako plula řeka Lužnice. Nikomu se nechtělo pádlovat, jediné, co nás pohánělo vpřed, byla vidina jídla. Proud řeky s námi ale nespolupracoval, takže nakonec na to pádlování přece jen došlo. Někteří z nás se ale rozhodně nepředřeli. S vypětím všech sil jsme přijeli do Bechyně, kde jsme se museli posilnit řízkem, abychom vůbec vyšli nahoru k vlaku. A kolik radosti bylo v očích jak dětí, tak učitelů, když jsme se pak na nádraží v Táboře loučili. Tu radost způsobil fakt, že se nakonec doopravdy nikdo neutopil, ale také fakt, že další noc už strávíme ve vlastních postelích.
Mgr. Adéla Navrátilová